Už jsem vysokoškolák a mám z toho fakt příšernou radost. Zase někam patřit, poznávat nové lidi... A hlavně! Dělat to, co vás baví tak hrozně moc, že i když jste za posledních 5 dní prázdnin prospali tak malinko hodin, vstaneme před 5. hodinou ranní, abyste jeli na cvičení a přednášky, a vlastně vám to ani tolik (vůbec) nevadí, protože jste z toho, co se učíte, tak nesmírně nadšení.!
Tak moc mě věci nebavily už hodně dlouho. Navíc se člověk může stát díky tomu novému prostředí trošku jiným, docela novým člověkem! Přece jen vás to, co se naučíte nového, koho poznáte a s kým se spřátelíte, zase znovu ovlivní. A zase máte šanci být lepší, lepší než před rokem, lepší než včera, lepší než ráno... Přece jen se člověk může zdokonalovat, a stejně nikdy nedosáhne toho ideálu, nějakého "superčlověka". Tím vás rozhodně nechci odrazovat, jen chci říct, že se vždy dá jít o kousek výš, dál, přibližovat se ke hvězdám... Ale ty jsou pořád tak hrozně daleko, že se jich vlastně stejně nikdy nemůžeme dotknout... A tak... Zkusme být lepšími!
Proč se trápit s něčím, co je dávno minulost? Není lepší jít dopředu, žít v přítomnosti? Tyhle otázky si kladu celkem často. Často se trápím s nějakou věcí, vztahem... A přitom by bylo o tolik lepší prostě to vzít a jít dál. Poučit se z toho. Být lepším člověkem. Zrovna tuhle větu jsem si nedávno řekla. Chci být lepším člověkem... Možná to bylo kvůli jedné hádce, kterou jsem vedla. Vlastně to ani nebyla tolik hádka, jen mi někdo vyčetl, že jsem taková, jaká jsem a já jsem se kvůli tomu naštvala, protože to byla pravda. A tak jsem se rozhodla, že se změním. Říká se, že když chce člověk změnit svět, musí nejdřív začít sám u sebe. Tak se o to pokouším... A třeba jednou udělám něco velkého. Ale prozatím mi postačí jen ty maličkosti... Vždyť kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci. A život se skládá z různých kousků malinkých maličkostí, tak je dobré začít u nich. Aspoň u jedné. A pak přibude další a další.. Až se z vás stane lepší člověk :)
Zní to jednoduše, možná to musíte brát trochu s nadsázkou, ale třeba to vážně bude fungovat. Třeba vážně stačí, že když se ráno probudíte a umyjete si obličej, usmějete se na sebe do zrcadla. I když je to někdy těžké, vždyť to všichni známe... Ale zkusit se to může :)
Venku svítí slunce, já sedím doma a přemýšlím. Poslouchám Beatles a mám se dobře.
V posledním týdnu jsem poznala tolik nových lidí, jako snad za celý rok ne. A poznala jsem takové lidi, se kterými mi je dobře. Možná je to také tím, že jsem ten týden s nimi byla, odříznutá od signálu, a pomáhala jsem lidem v pohraničních oblastech s prací na jejich domovech. Byl to skvělý zážitek.
Rozdávala jsem radost. Nebo jsem se o to aspoň pokoušela.. Často to byli lidé staří, kteří si nemají s kým popovídat, a tak to nebylo jen o tvrdé práci, ale taky o povídání. A to bylo mnohdy asi mnohem důležitější.
A také jsem poznala, že existuje opravdu hodně dobrých lidí. Jen si ti lidé třeba nechtějí ostatní moc pustit k tělu, protože už byli mnohokrát zranění a zrazení, tak jsou opatrnější. Ale když jim někdo nabídne pomoc a zjistí se, že to je poctivá pomoc, najednou se jim otevřou a jsou schopni přijímat.
A dávat. Často nám dávali tolik, že jsem nechápala, kde toho tolik vzali. Nemyslím peníze. Pořád nám nabízeli něco k jídlu, pití, nabízeli nám zkušenosti, příběhy ze života. A to bylo krásné.
Možná vám připadám vážně hodně naivní. Samozřejmě, každý člověk má svoje chyby. Ale takto jsem ty lidi poznala a tak mi přijde, že má každý v sobě nějaké dobro skryté. Každý má dobrou duši, jen je častokrát tak zahrabaná ve špatných věcech, že to dobro už bohužel není vidět.
Dneska jsem si jen tak sedla na zahradu. Asi tak za půl hodiny jsem našla 5 čtyřlístků... Sice nevěřím na pověry, ale je docela hezké, když člověk najde něco tak "speciálního"... Možná se i on sám pak cítí tak trochu speciálně. Sice je to vlastně genetická vada, ale dává tolik radosti. Když najdu nějaký čtyřlístek, ráda ho někomu dám. Myslím vždycky na to, jakou jim to udělá radost.. Sama si připadám jako takový "rozdavač radosti" a jsem vždycky hrozně ráda, když mi někdo řekne, že jsem mu zlepšila náladu (i bez čtyřlístku :)). Možná je to tím, že bych často taky chtěla a potřebovala někoho, kdo by mi udělal radost... "Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě," mi hned vyplynulo na mysl.
A tak, jestli si tohle přečtete, slibte mi něco. Udělejte dneska alespoň jednomu člověku radost. Stačí, když se na něj usmějete... Může to být někdo, koho máte rádi, ale i někdo úplně cizí. Ať ví, že není na světě úplně sám. Staňte se ne profesionálním hledačem, ale dárcem štěstí. :)
Založila jsem si blog. Ještě nevím, co do něj budu psát, ještě nevím, koho tím chci oslovit (a jestli vůbec někoho chci oslovovat), ještě nevím, jestli mě vůbec někdo bude číst, ale vím, že to ve mně je. Už dlouho jsem to chtěla udělat! Třeba se najde někdo, kdo je stejný jako já, má podobné zájmy a vlastnosti... Jmenuji se Bára. Je mi právě 18 let, 11 měsíců a 7 dní a asi tak 29 hodin (takže vlastně 8 dní, matika, haha) a nedávno jsem - naštěstí celkem úspěšně - zakončila střední školu. Takže teď vlastně nemám co dělat. Miluju hudbu a vše s ní spojené. Můj celý život se okolo ní točí, tak nevím, proč jsem si v posledních třech letech myslela, že chci hrozně moc jít na medicínu. Když jsem si v únoru podávala přihlášky na vysoké školy, tak jsem samozřejmě hned odeslala na všechny 3 lékařské fakulty v Praze. Ale pak mě napadlo: Co když to vlastně nevyjde? Budeš rok bez ničeho? A tak jsem si podala přihlášku ještě na pedagogickou fakultu. Obor hudebka - angličtina. Hodně z vás si asi pomyslí, že peďák je záchrana pro kdekoho a že je to docela na druhé straně "spektra" než medicína, ale já k tomu měla i tak docela důvod.
1.) Oba moji rodiče jsou učitelé. To už o něčem vypovídá. 2.) No, ta hudebka. To celkem sedí, když už asi tak 12 let hraju na klavír, o trochu méně na příčnou flétnu a zpívám od chvilky, co jsem se naučila mluvit. 3.) Joo, angličtinu mám taky ráda. A to jako HODNĚ ráda. :) A taky docela ráda píšu. Mamka říká, že mám trochu básnický (a "psací") střevo, a tak když je potřeba někdy v rodině něco napsat (naposledy třeba životopis mého dědečka), je to hned můj úkol. A fotím! Když někde jsem, i když jsem doma. Stačí mít v ruce telefon a vyfotím všechno, co se dá... Někdy s tím mají lidi trochu problém :D A mám raději klávesnici nastavenou na QWERTY, i když jsem v Česku. Jsem tak trochu rebel.
